Nigel Mansell vzpomíná na jeden divoký Williams a dva obtížné vozy Lotus

Mistr světa z roku 1992 si vybral Williams FW11B jako svůj nejoblíbenější a vysvětlil, proč Lotus 81B a 92 podkopaly sebevědomí jezdce.

FW11B dodával výkon s nebezpečím

Mansell zvolil Williams FW11B jako vůz, který měl nejraději. V kvalifikačním nastavení vzpomínal na výkon kolem 1 500 koní. Tento údaj popisuje éru, kdy turbomotory produkovaly obrovský krátkodobý výkon a jezdci museli zvládat vůz, který mohl překonat dostupnou přilnavost.

FW11B také popsal jako stroj, který jako by chtěl jezdce vystřelit z okruhu. Ten strach byl součástí přitažlivosti. Čisté kolo poskytlo okamžitý důkaz, že jezdec zvládl něco výjimečně náročného.

Menší palivová nádrž změnila balík Williamsu

V roce 1987 klesl palivový limit z 220 litrů na 195. Williams mohl použít menší nádrž a nižší karosářský balík, zatímco pokračoval s turbomotorem Honda’s RA167E. Změny zavěšení podpořily upravený vůz, ale základní myšlenka zůstala spojena s dřívějším FW11.

Motor pracoval v rámci regulovaného limitu plnicího tlaku čtyř barů a produkoval pozoruhodný kvalifikační výkon. Ten výkon však neznamenal, že byl vůz snadný. Jezdec stále musel opatrně dávkovat plyn a připravit se na rychlý nárůst síly.

Lotus 92 vytvořil nesprávný druh překvapení

Mansellovi se Lotus 92 nelíbil, zejména během rané práce s aktivním zavěšením. Vzpomínal, že systém způsoboval nehody, i když vůz jel rovně. Jezdec nemůže budovat rychlost, když se platforma mění způsobem, který působí nepředvídatelně.

Devadesát dvojka byla v roce 1983 dočasným řešením. Renault zpočátku nemohl poskytnout dostatek turbomotorů, a tak Lotus potřeboval další vůz kolem Cosworthu DFV. Aktivní systém byl po dvou závodech zrušen kvůli problémům s hmotností a spolehlivostí.

Dlouhý Lotus 81B se odmítal otáčet

Druhým vozem na Mansellově negativním seznamu byl Lotus 81B z roku 1980. Měl rozvor o sedm palců delší než normální verze. Změna měla pomoci konceptu ground-effect, ale Mansell zjistil, že se vůz neotáčí dostatečně rychle.

Nechtěný předek dělá každou zatáčku obtížnou. Jezdec čeká déle na zatočení, používá více řízení a může ztratit stopu, než začne přidávat plyn. Experiment nebyl jen pomalejší; snižoval důvěru v základní reakci vozu.

Láska a strach mohou existovat v jednom závodním voze

Mansellovy volby ukazují, že obtížnost sama o sobě nedělá vůz špatným. FW11B byl nebezpečný a náročný, přesto jeho reakce dávala smysl, když ho dobře řídil. Lotusy byly obtížné, protože jejich chování znemožňovalo konzistentní vztah mezi vstupem a výsledkem.

Tento rozdíl je klíčový pro důvěru jezdce. Divoký vůz může být odměňující, když jsou jeho limity čitelné. Nepředvídatelný vůz zůstává nepříjemný i při nižší rychlosti, protože jezdec nemůže věřit další reakci.

Vzpomínky vysvětlují více než tabulka výsledků

Mansell později vyhrál mistrovství světa s Williams FW14B, ale stále si jako vůz, který miloval, vybral FW11B. Osobní pouto ne vždy následuje nejúspěšnější sezónu. Zvuk, síla a výzva jediného čistého kola mohou zanechat silnější vzpomínku.

Jeho negativní volby také pramení z raných let s Lotusem, nikoli z jednoho prostého výsledku závodu. Vyprávění je souvislé: jeden Williams poskytoval extrémní výkon, kterému se dalo porozumět, zatímco dva modely Lotus odstranily důvěru potřebnou k útoku.

Volby vycházejí z Mansellových vlastních vzpomínek, s technickým kontextem od Formula 1. Popisují, jak vozy cítil; nejde o žebříček založený pouze na vítězstvích, pole position nebo mistrovských bodech.